Z konečné stanice vleku

Kdysi tu končil vlek.

Vozil lyžaře na svah nad Bratrouchovem v době, kdy se v západních Krkonoších ještě lyžovalo bez rolb, sněžných děl a sedačkových lanovek. Nahoře stála technická budova — konečná stanice. Motor, kolo, obsluha, zima.

Pak provoz skončil. Vlek zmizel, budova zůstala.

Když jsme objekt kupovali, nebylo to hezké místo. Bylo to zapomenuté místo — a ta dvě slova nejsou totéž.

Zůstal betonový základ, který nesl kolo vleku. Mohli jsme ho odstranit. Nechali jsme ho tam. Není to nostalgie. Je to jediná věc, která na místě dokazuje, co tu bylo předtím.

Z technické budovy je dnes chalet pro šest lidí. Snažili jsme se nedělat z něj kulisu horské romantiky — žádné parohy na stěně, žádné kostkované závěsy. Dřevo, kámen, sklo. Věci, které za deset let budou vypadat lépe než dnes.

Vlek už nejezdí. Ticho, které tu po něm zůstalo, je to nejcennější, co tady je.